Général Roger Valhubert
Aktualizováno: 6. 8. 2021
Francouzský generál Velké armády Napoleona Prvního - Général Français de la Grande Armée de Napoléon Premier.
Narodil se 22. října 1764 ve francouzském městě Avranches, v departmentu de la Manche. Vyrůstal v rodině, kde otec Jean-Francois byl úředníkem vojenské pobřežní gardy a matka Catherine-Jeanne pocházela z venkovské šlechty. V 25 letech jeho života přichází rok 1789 a doba obrovského převratu v celé Francii. Přicházely rušné revoluční dny! Revoluční Francie byla napadena uvnitř i zvenku. Také mladý Valhubert vstupuje do občanské milice a byl jedním z prvních dobrovolníků, ze kterých byly utvořeny revoluční prapory republikánské národní gardy. Mladý Valhubert, mladší než mnoho dalších velitelů, ale velmi schopný, statečný a bystrý, projevil se svým praporem v bojích tolik odvahy, že rázem získal pověst obávaného bojovníka a výborného velitele. Dovedl nadchnout a strhnout své vojáky k odvážným činům.
Po nástupu generála Bonaparta k moci se zúčastnil Valhubert jeho válečného tažení do Itálie v roce 1800. Jeho cesta ve svazku napoleonské armády začala slavným přechodem přes zasněžené Alpy do údolí a rovin Lombardie. V armádním sboru generála Lanna bojoval v krvavé bitvě u Montebella, v slavné bitvě u Marenga, vedl svoji jednotku do dalších bojů na Minciu a u Pozzola. Za svoji velikou statečnost a bojové úspěchy byl jmenován brigádním generálem. V roce 1804 ho za zásluhy Napoleon jmenoval rytířem a důstojníkem řádu Čestné legie. V roce 1805 se generál Valhubert jako velitel brigád zúčastnil Napolonova válečného tažení od pobřeží kanálu La Manche přes Rýn, k Ulmu, Bavorskem a Rakouskem až k Brnu na Moravě, ke Slavkovu.
Ráno 2. prosince, v době, kdy mělo vyjít ono legendární slunce nad Slavkovem, generál, četl každému ze dvou pluků své brigády 64. a 88. řadovému pěšímu pluku císařovu proklamaci a vojákům připomněl událost z oné noci : „Ty ohně plné nadšení našemu císaři znovu ukázaly, že si všichni vojáci přejí, aby mu mohli natrhat kytici, která by mu slušela. Dnes se budeme činit, jak nejlépe dokážeme. Půjdu vám příkladem a všude se budu chovat, jak nařizují rozkazy našeho slavného velitele!“
„Byl téměř vprostřed, před druhým praporem 88. pluku, a měl obsazenu levou stranu silnice z Brna na Olomouc, což byla pozice, kterou musel uhájit stůj co stůj, jak mu upřesnil císařův rozkaz. Rusové sem směřovali s masami, které měly naše levé křídlo prorazit a jejich nesmírné dělostřelectvo bez přestání postřelovalo naše linie.“
„Jeho pobočník, který jel nalevo, pár kroků od něho, byl sražen dělostřeleckým granátem i s koněm. Granát po té, ale vybuchuje. „Generál Valhubert utržil zásah granátovou střepinou, jež mu roztrhla stehno. Klesl, načež jej obklopili, aby ho odnesli. ,Zůstaňte,‘ řekl jim, ,pamatujte na císařův rozkaz; není třeba, aby šest mužů opustilo bojiště kvůli jednomu."
Jakmile ho vojáci odnesli se k ambulanci, řekl chirurgům: ,Kdyby ta rána byla jen na ruce, už bych se vracel na svoje místo. Svému pobočníkovi nadiktoval zprávu : ,Jeďte za císařem. Řekněte mu, že budu do hodiny mrtev. Chtěl jsem dokázat víc... Odkazuji mu svou rodinu.
Byl na pokraji smrti a s mnohačetnými poraněními přenesen do šlapanického zámku. Pak následoval převoz do Brna. Po třech dnech 5.prosince ukončily kruté bolesti jeho život. Smuteční obřad se konal 8. prosince v kostele svatého Jakuba. Jeho mrtvola byla nesena 8 seržanty, přičemž drželi 4 generálové rohy smutečního sukna, do kostela sv. Jakuba a postavili ji u hlavního oltáře, 10 mužů stálo přitom parádu, pochodně a 4 prapory obklopovaly rakev. Po mši byla mrtvola vynesena na hřbitov a při pohřbívání byly vypáleny tři salvy.
Na hrob mu dali desku z černého mramoru s vytesaným francouzským nápisem:
„Chrabrému generálu Valhubertovi, padlému v bitvě u Slavkova 2. prosince M.D.CCC.V.“
Pod tím menším písmem stálo:
„Naši nepřátelé, kteří dovedou ocenit odvahu, dokáží, až my odtáhneme, uctít pomník postavený jednomu z našich velkých generálů, jehož vznešená povaha, ctnosti i vojenské nadání jsou hodny toho, aby byly vzorem pro všechny národy.“
Tělo pochovali na brněnském velkém městském hřbitově za branami města zřízeném v letech 1785, jeho nejstarší části, v těchto místech dnešního Tyršova sadu v hrobě číslo 1952. V původní podobě byly hroby rozmísťovány volně a bez pevného plánu, ten dostal až v roce 1824. Hřbitov sám byl, ale zrušen roku 1883. Od roku 1900 se jeho část začala zastavovat budovami a v roce 1907 bylo rozhodnuto, aby byl zbytek hřbitova přeměněn na veřejný park se školní botanickou zahradou, což se stalo v letech 1908–1912. Pomník s francouzským nápisem a hrob s tzv. zahrádkou se zde nalézal ještě v 30 letech minulého století. V období druhé světové války a nacistické okupace naší země, ale zmizel. Dne 15.srpna 1969 byl v pravděpodobném místě, kde původní hrob stával, odhalen tento současný žulový pomník. Ostatky generála Valhuberta na místě jeho posledního odpočinku leží dodnes.
Pomník již nese dvojjazyčný česko-francouzský nápis : Hrdinému generálu ‚Rogeru Valhubertovi padlému v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805“. (Přesněji snad jen smrtelně raněnému v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805).
Každoroční položení věnce na hrobu generála Valhuberta spolkem 18e régiment d´infanterie, z.s. - granátnickou rotou je předzvěst blížících se vzpomínkových akcí na bitvu tří císařů (Slavkov/Austerlitz 1805).
„Vynikající a znamenitý důstojník, převzácně zasloužilý přítel, což o něm bylo ostatně známo mezi lidmi našeho stavu. Byl předurčen k tomu, aby rozšířil plejádu maršálů“. Poznamenal generál Friant.
Generálův památník na slavkovském bojišti u obce Tvarožná slavnostně odhalen 24.11.2000.